Ezopitcha
"Lidé říkají, že život je krátký. Já vidím, že dělají všechno pro to, aby krátký byl."
Po menší odmlce mám chuť psát, chuť se zasmát nad hlupákem, chuť se podělit o to svoje♥.
Jak moc je těžké mluvit o svých nedostatcích? Pocitech? Trápení? Proč je tak jednoduché sdílet s lidmi jen to, jak si bezvadně užíváme život? Proč lidi nesdílí svůj strach, bolest nebo nešťastný vztah? Proč lepit hubu lživými informacemi lidem okolo? Do jaké míry pro nás znamená "být šťastný" a od kdy je člověk tedy vlastně "nešťastný"?
V mládí jsem si dělala srandu z lidí, co se někde v parku na trávě váleli na karimatce a děkovali přírodě, zdravili slunce a jiné ezopitchoviny. Nechápala jsem, k čemu jako tady ta metoda může být prospěšná? To jako pozdravím slunce, obejmu strom a budu celá happy? Měla jsem k tomu nehorázné výhrady, něco si totiž nesu z rodiny, kdy se prostě nekompromisně nesou stereotypy a zastaralé metody do dalších generací. Neměla jsem k tomu vůbec kladný vztah. Byla jsem zastáncem těch klasických, trapných keců, že jsou to magoři, podivíni apod.
Vůbec by mě nenapadlo, že si po letech budu sama sobě vyvracet tato fakta a tvrdit si, jak jsi, Jitko, byla opravdu hloupá holka, když ses někomu smála za to, že uznával něco, co mu bylo příjemné. Protože teď, děvče, sedíš na jejich místě a vytváříš si svoje pomyslné čáry, svoje rituály, svoje zvyky, svoje touhy skrz přání, promluvy do vesmíru a máš svoje duchovno, které si bráníš ze všech stran. Proč pořád opakuju svoje? Protože do tohoto nikoho, ale vůbec nikoho nezatahuju a mnozí z Vás ani netuší, že ta potrefená Jitka něco takového uznává. Důvodem je právě ta dnešní společnost, která se vůbec nezměnila a ty dnešní děti (bohužel i dospělí) jsou úplně stejně proti, jako jsem byla já.
Vím.. nemám se s kým v rodině podělit o svůj ezopitchismus, proto možná působí to moje psaní, jak od někoho jiného. Ale já o těchto věcech prostě mluvit neumím s někým, kdo to nesdílí. Mám takový svůj názor na dnešní společnost.
Naším úkolem, tedy úkolem mladých perspektivních lidí, je, tyto stereotypy ze světa odstranit, vymazat, nepoužívat!!! Neučit svoji další generaci posmívat se, nesoutěžit s druhými - pokud se nejedná o vážnou hru, neukazovat svoji hojnost a v neposlední řadě nepodléhat závisti. Úplně to nejhorší asi je, když nějaká nevyrovnaná zakomplexovaná bitch vás skenuje od hlavy k patě. Ale tááák okatě, že prostě jde vidět, že nemá nic jiného na práci, než "iba ohovárať" při kávičce s kolegyňkami. V dnenší době jako opravdu čumíme na druhé, jak vydry jen proto, abychom zkontrolovali, jestli náááhodou nemá nějaké kilečko navíc? Nebo jestli náááhodou není hezčí než ta druhá! OMG! Takovou slepici znám taky a nejvtipnější na tom je, že to vidí i okolí, jak jenom zahlíží a čumí po kozách a zadku víc, než je zdrávo a víc než chlapi. A pak pomlouvají ji, že to dělá! Že na všechny čumí jako kráva... Začarovaný kruh. Tyto faktory jsou zdrojem energie lidí, bohužel té špatné energie. Ale proč spěje vlastně svět k horšímu? Protože nejsme soudružní! Závidíme si! Handrkujeme se jak primitivové o pitominy, a to doslova! Tohle mě dřív vážně sralo. Ale už ne. Už jenom vím, že to je odpad společnosti a nemá to se životem nic společného.
"Právě proto, že mám lidi moc rád, utíkám od nich."
Nějak mě pohltila tato lidská zloba a nenávist už před několika lety, a protože je toto blog o touze mít dítě, není téma tak daleko od mého kontentu. Když mi totiž umřela malá, zlomilo to moji dětskou dušičku. Tu, kterou by měl mít každý člověk v sobě celý život. Proč? Protože děti jsou čisté duše! I když se perou, pořád se maj rádi. Ale mezi lidma to už nefunguje. A kdo přivádí dítě na svět do nefunkčního vztahu, tak je to totální kretén. Teď už chápu, že na to člověk musí být připraven. U nás jsem to já, kdo nebyl připraven.
Za těch 5let (BOŽE, OPRAVDU UŽ BY JÍ BYLO PĚT?) jsem přečetla moooc knih. Psychologických. Samozřejmě. Ale pořád mi to nedávalo odpovědi na moje otázky. Všude jsem četla, jak bojovat s depresí, úzkostí, jak se postavit k věci čelem, jak se neposrat z toho a toho, a BLA BLA.... Nikde jsem se nedočetla, jak být zase šťastná, jak dřív. Podotýkám, že máme v sobě různé formy štěstí, já jsem spokojená se vším, co mám, ale považovala jsem za neštěstí, že nemám miminko. Už tento postoj mi nikdy nedovolil ho mít, protože jsou to bloky, které tvořím sama sobě. Ale o tom jsem mluvit nechtěla.
Chtěla jsem tím dát do popředí tu dětskou dušičku, kterou jsem v sobě hledala, protože jsem cítila, že se ze mě stává člověk, který se jednoduše dá ovlivnit toxickým odpadem (POV: lidi, kteří by si měli zamést před vlastním prahem). Všechny situace, hádky nebo rozepře jsem si hrozně brala osobně a měla jsem pořád tendenci se obhajovat, nebo dávat najevo lidem, že s tím nebo tím nemám nic společného. Ve všem. Opravdu ve všem, co dělám. Každý blbý kec na nějakou moji činnost jsem si brala osobně a přestala jsem to dělat. Např. cvičení, které miluju - bylo mi řečeno, že to je zbytečné, že to stejně jenom hraju, jinak by šlo něco vidět. Ano, opravdu jsem s tím pak zase na nějakou dobu sekla, protože mě to demotivovalo. A tak jsem začala mlčet před lidmi, kteří jsou přesně takoví - jsou na světě jen proto, aby se rozmnožovali... to je jediná dobrá vlastnost, ale jinak jsou tu úplně k hovnu, protože nejsou hodni do společnosti, které se posmívají. To je můj názor. A takové lidi dobíhá karma. Ne hned, ale brzo.
A abych dokončila svoji myšlenku... minulý rok jsem si prošla procesem, kdy jsem byla nucena pomyslně z mého náručí odevzdat miminko, které mi umřelo. Můj dlouhodobý blok, který jsem v sobě nevědomě dusila, projev v mých snech a následně panické ataky, které se nahromadily stresem. Paní, která se tomu věnuje, mě přesvědčila o věcech, které mi nedocházeli, nebo jsem o nich netušila, protože projela celý můj rodový kmen. Nebylo to jednoduché. A teprve až tam mi došlo, jak moc mě to zlomilo. Jak jsem si nepřiznala, že jsem tak slabá. Slabá natolik, že jsem byla schopna brečet v kavárně před cizími lidmi a bylo mi to úplně u pitche. A proč to bylo tak dramatické? Představte si, že dítěti vezmete oblíbenou hračku.. co udělá!? Začne panicky plakat, jako já v té kavárně. A tím dnem se ve mě probudila moje dětská dušička, kterou potřebuju, která mi chyběla tak moc, že jsem brala všechno až moc vážně. Moje dětská dušička totiž vždycky tvořila můj charakter. Byla mojí obrannou slupkou a já si ji nechala vzít nepovedeným těhotenstvím.
Teď už si ji skoro rok ochraňuji a nenechám na ni dopustit. Nenechám si už nikdy svým ani cizím smutkem vzít svoji duši. Nenechám se ani ovlivňovat lidmi, kteří zahlíží a hledají na mě nedostatky, jak už fyzické tak psychické. Mám je. Mám jich moc. Ale sama pro sebe už konečně znamenám tak strašně moc, že nechápu, jak jsem někdy na sebe mohla být tak zlá a trápit sebe samotnou. Už ti to nikdy neudělám, dušičko moje.
Pro někoho placebo, pro někoho trapas - ale já tím žiju do dnes. ANO, jsem EZOpitcha! Nikdo ani nic mi nedokázal pomoct, až meditace, děkování a výsledkem mám nelezení svého vnitřního klidu. A proto, jestli se trápíte, jste nešťastní nebo dokonce vás někdo trápí - Změňte to. Není nic lepšího, než poznat svoje pravé JÁ, před kterým si nemusíte na nic hrát. Jediný totiž, komu můžete na tomto světě věřit, jste vy sami sobě. A to je ta pointa tohoto celého blábolu, co jsem tady sepsala - přála bych si, aby každý byl šťastný jakýmkoliv způsobem, kterým si štěstí dopřeje, i kdyby měl chodit po světě nahý ♥.
PS: Jednou jsem manželovi řekla, že DOKUD nenajdu čtyřlístek (který mi v životě chybělo najít, nikdy se mi to totiž nepodařilo), tak nebudu šťastná. Včera jsem jeden našla, u nás na dvoře, kde neroste ani tráva, jen malý trs trávy... a díky tomu, jak už se na věci dívám, jsem v tu chvíli změnila názor - už vím, jak to správně mělo být: "Najdu čtyřlístek, AŽ budu šťastná."
Miluju život. Miluju sebe. Miluju svoji rodinu. Nic není víc, než to, co právě momentálně mám.
Mír a lásku přeje