Možná zase příště...

Tak je to tady! Je 8.12.2022, já sedím na židli v převlékací kabince a upřeně zírám na dveře a čekám, až uslyším: "paní Kapustová, tak můžeme jít na to!" 

Šla jsem tam úplně s jinou vervou než předchozí pokusy IVF, věděla jsem a cítila, že jsem za tu dobu od prvního pokusu někde jinde, a že to teď vyjde. To jsem ale netušila, kolik moc emocí to bude tentokrát stát...

V tomto roce  to byl můj první a jediný KET. Celý rok jsem proplouvala se zdravotními omezeními, zažila jsem takový komplet hned na začátku roku - zánět žaludku, močového měchýře a zánět dělohy. A ono to chvíli trvá, než se tělo dá zase do pořádku. V březnu jsem začala mít bolesti v oblasti pravého třísla a nahmatala jsem si bouli asi 3cm.
V dnešním světě internetů je člověk sám sobě lékařem, takže už před gynekologickou prohlídkou jsem věděla, že je to cysta Bartholliniho žlázy, která se rozhodně nechystala vstřebat. Začal se tam opět tvořit zánět a v květnu jsem musela jít  na zákrok. Mimochodem nejhorší zákrok v mém životě a budu na tu bolest vzpomínat ještě dlouho. Tak to bylo
k mému proplouvání rokem a odůvodnění, proč ten pokus byl jen jeden, když v roce 2021 jich bylo pět...

Během toho roku se vlastně nic neměnilo a já jsem začala mít pocit, že stojím na jednom místě a nic pro to nedělám. Objevila jsem díky mé kolegyni něco, co jsem brala na lehkou váhu už roky a nevěřila jsem, že něco takového mě dokáže sesbírat ze dna - akupunktura. Od první návštěvy v září se tam těším každým dnem víc
a víc, protože jsem začala chápat svoje potřeby těla. Od nastartování cyklu po psychickou pohodu mě akupunktura zavedla až k pocitu, že konečně otěhotním. A tak se taky stalo.

Jako pravá žena jsem nedočkavostí po týdnu transferu udělala test a 15.12.22 jsem viděla po 5letech a 1měsíci pozitivní těhotenský test. Po takové době je tomu těžké uvěřit...

Radost nám nevydržela dlouho, protože na kontrole byly velmi nízké hodnoty HCG a do toho jsem krvácela - příkazem jsem musela jen ležet, ležet a ležet. Každý týden jsem dojížděla až do Brna na kontrolu nekompromisně přes svátky a pocity se míchaly. Hodnoty vzrostly a v děloze se zobrazil váček, který prosperoval i s hormony. Na další kontrole ale hormony nebyly dvojnásobné, jak by prosperující těhotenství mělo ukazovat a váček se nezvětšoval. Těhotenství bylo 5.1.2023 prohlášeno za "zamlklé" a na mě bylo se s tím fyzicky i psychicky vypořádat. 

Já se ale nemám s čím vyrovnávat psychicky. Nesundalo mě to. Tvrdím sama sobě. Tvrdím ostatním. A opravdu, tentokrát jsem se s tím poprala statečně. Ptám se, proč? 

Měsíc přemýšlím, proč to se mnou nehnulo? Proč ses, Jitko, nesesypala jako vždycky? Proč nebrečíš jako předtím? Protože už nemůžu, nechci a nebudu. Došla jsem k velkému dozrání v sobě samotné a ke smíření v sobě samotné - narodila jsem se pro záchranu cizích dětí a nejsem určena v životě pro porod vlastního dítěte. Z nějakého důvodu se to děje, někdo nebo něco nahoře mě chrání a proto jsem se rozhodla pro adopci...

S manželem o tom už dlouho mluvíme, on je k tomu od začátku nakloněný víc než já. Nedokázala jsem v sobě vstřebat jedinou myšlenku na to, že nikdy nebudu normální a že nikdy neporodím. Nedokázala jsem si to připustit a utápěla jsem se v jedné jediné myšlence, že to "možná zase příště" vyjde. Od toho se odvíjí představy, jak na nás budou pohlížet druzí? Jak to naší budoucí adoptované lásce vysvětlíme? Bude k tomuto rozhodnutí mít připomínky někdo z rodiny? Nemám ještě počkat, co když klapne to poslední IVF? Budou se na nás dívat jinak? ALE! Nežijeme v otázkách, že jo? Jsou to jenom mezilidské sračky vznikající od lidí, kteří v životě nepoznali to pravé "AU" od života, a že tohle téma kurevský bolí, že jo, holky? A to "možná zase příště" si už nebudu předhazovat.

A tak jsem se opravdu rozhodla a jdu do toho po hlavě. Dávám do popředí sebe a manžela a snažím se každý den mluvit se svým vnitřním já o tom, jaká budeme rodina, až nám skončí ten proces okolo sociálky a až nám jednoho dne zavolají, že si jedeme pro děťátko. A ono to funguje. Nic totiž není víc, než to, že dokážete mluvit sami se sebou a přiznat si, jak to ve vašem životě je. Přiznat si, že ta změna nedojde sama a jediný, kdo proti vám bojuje jste vy sami.

K tomu se odvíjí i téma, které doma otevíráme taky často - už vždycky budeme ZVLÁŠTNÍ! ODLIŠNÍ! VYTVÁŘEJÍC SVŮJ SVĚT! 

Proč zvláštní? Lidé okolo nechápou náš styl života. Dokonce ani blízcí přátelé. Ale víte, jak je těžké žít život, který jste si sami rozhodně nevybrali? Každá moje kamarádka s dítětem a jejich hlášky typu: "Nechceš pohlídat tak týden? Už na to děcko nemám nervy."... respektuju vaše komentování, jak strašné to někdy je, ale prosím, respektujte i vy nás, protože je to přesně to, co nám tak moc chybí a mi tyto psycho dny s dětmi vyloženě chceme. A poslouchat, že jsme zase někde byli, zase jsme někde utráceli, zase máme něco nového - to všechno jsou jenom sebelítostivé kroky, kterými uplácíme svoje bolavé jizvy a touhu po miminku. Peníze v našem životě samozřejmě mají nějakou roli, ale nehledíme na to. Nechci, aby mě v životě omezovalo nějaké šetření na něco, co nejspíš samo nepřijde. 

Proč odlišní? Dokážu s čistým svědomím říct, že jsme se oba pro ostatní vždycky rozdali. Ale má to svoje nevýhody. Zkušenosti s lidmi, kteří toho dokázali zneužít, nebo to ani neocenili a odkládání našich věcí proto, abychom druhým vyšli vstříc a tudíž jsme naše věci museli dodělávat se zpožděním. A tady jsme narazili - takto to v životě nefunguje, když chce být člověk šťastný. Proto jsme to vzali za druhý konec a pomáháme hlavně sobě. Naučili jsme se, že v tom našem jednom životě, ve kterém jsme na sebe zrovna my dva narazili, nemáme prostor pro ostatní, protože toho máme co dělat sami se sebou. Takže když je manžel unavený a zrušíme něco, co je naplánované, tak nás společnost asi nechápe. Ale my si přejeme, aby to chápal každý. Aby bez jakékoliv výčitky napsali: "jasný, chápeme.." Aby nás nikdo nepřemlouval. Aby se nás nikdo neptal, proč jako? To se tak ale neděje, schytáváme často kritiku od přátel, rodiny a cítíme velké nepochopení. Dřív jsem z toho měla výčitky, vyčítala jsem si, že jsme něco slíbili, když mě třeba rozbolela hlava, nebo manželovi nebylo dobře... Nevěděla jsem, jestli jsem se dostatečně omluvila a omlouvala jsem se vícekrát. Už to ale nemůžu dělat. Nemusím se omlouvat za únavu, za bolest, nebo dokonce za to, že se mi nechce. Nebudu se omlouvat a někomu vysvětlovat svoje osobní důvody. V tu chvíli se nějakým způsobem cítím a nebudu se přemáhat pro druhé. Kdykoliv ano, ale v temnou chvilku ne. A vy, normální lidé, musíte pochopit, že mi odlišní lidé máme těch temných chvilek mnohonásobně víc.

Proč vytvářejíc svůj svět? Začala bych asi tím, že já i manžel máme povahu bohéma - dělat si, co chci, kdy chci a jak chci. A teď ruku na srdce - kdo z vás, běžných smrtelníků, dojde domů z práce a chce se mu něco dělat? Nechce, že jo? Raději kávu a televizi, že jo? A přesně takto my žít nemůžeme denně! Proto si vytváříme svůj svět, ve kterém je nám jedno, že nás nikdo nechápe. Chceme jít na kolo, když mrzne. No a co? Jdeme odpoledne společně na hodinu do vany. No a co? Dokážeme se hodinu honit po baráku s pejsky, i když nám táhne na třicet. No a co? Nemáme řád. Odmítáme řád. Nechceme čekat na jaro, až bude tepleji, abychom mohli vytáhnout kolo. Nechceme čekat na večer, abychom se mohli vykoupat, protože to tak dělá každý. Budeme vařit dvě hodiny něco spešl a pak to vyhodíme, protože je to hnusný? Klidně! Budu uklízet každý den, protože nemám náladu nic jiného dělat? Ano, budu! Protože si dám sluchátka a vypnu mozek. Chodím spát ve 20hod i o víkendu. No a co? Ráno dříve vstávám a jdu cvičit, zatímco někteří ještě spí. Nezvedám telefon. No a co? Prostě něco dělám a nebo jen zrovna nechci mluvit. 

Téma telefon je pro mě frustrující, protože jsem se nenarodila proto, abych zvedala telefony na počkání. Ani rodině, ani nikomu jinému. Po práci můj telefon pokládám do ložnice a tam občas opravdu leží až do druhého dne. Protože mám svůj život a svoje priority. Já totiž taky nikomu nevolám. Je to můj styl života, můj svět. A z jakého důvodu je to frustrující zrovna pro mě? Byla bych asi úplně blbá, kdybych ve 21.století nepoužívala sociální sítě, právě pro tu důležitou komunikaci, nebo k zjištění, jestli ten člověk "ještě žije". Ale taky jsem dřív na mobilu seděla hodiny, scrolling na FB nebo IG jsem trapně denně dodržovala v domnění snad, že se dozvím něco užitečného. Ale prd.. je to jen ztráta času sledovat celebrity nebo i méně známé tváře, co dělají, jak to dělají. Pro mě to ztráta času je. Nebyla pro mě ztráta času sledovat budoucí maminy, kojící maminy, novorozené mimča, nebo děti ve vyšším věku. Jen tak. Pro zábavu. Pro potěšení. Ale hlavně! Pro úzkostlivé stavy? kdy pak ta hlava přemýšlí zase jen tak, jak chce internet?.... Tam nastal zlom a už se neobjevuju online, sdílím příspěvky jen pro svoje vzpomínky, ale tam to končí. Děláme to pro sebe. Všechno děláme jen proto, abychom zaměstnali naše hlavičky a nemysleli na všechno to smutné, co popisuju výše a nebo v jiných článcích. Málokdy máme věci naplánované, plánujeme je společně v průběhu dne. Když se rozhodnu jít vařit, nenechám se zlomit jen kvůli posezení s přáteli tím, že to uvařím další den. Protože přesně tímto způsobem odkládání, se prodlužují moje činnosti a taky moje temné myšlení. A zasekla jsem se nad tím, že mě to dřív hodně vadilo, že se o mě někdo tak stará, že je někomu něco do toho, co právě dělám. Teď už to ale neřeším, neodpovím, když nechci a jediný, kdo má problém je okolí. Ale to už není můj problém. Prostě už vždycky budeme jiní a naše cesta byla, je a bude klikatá. Budeme adoptovat miminko a budeme docela jiní než vy. Ale pořád budeme lidé.

Budu pořád stejná, slibuju. Ta praštěná Jíťa, která je pro každou špatnost. Ta, co nedokáže říct příběh, jak byl, ale vždycky jinak - zakoktaně, ale vtipně. To tele, které ví, že je gramlavé, ale stejně jde do nějakého adrenalinu, při kterém si zláme všechny končetiny těla. Ta, co dělá pranky na ostatní, aby pobavila společnost. Ta, která se směje jak idiot a bude se smát víc, když se slyší. Ta Jíťa, která miluje všechno a všechny na světě. Jen taková nemůžu být furt. Občas musím milovat jen sebe. Někdy si to svoje období budu prožívat po svém, ať se vám to líbí nebo ne. Ostatním nezbývá nic jiného, než mlčky sledovat a vyčkávat na to, až se nějak sama se sebou vybalancuju. Tohle jsme si neurčili sami, to nám určil život. Život, který chceme žít, ale abychom ho mohli žít šťastně, musíme být i sobečtí k druhým. Takže se zkusme neporovnávat mezi sebou a netvořme si mylné odpovědi tím, že s vámi člověk nekomunikuje, i když je doma. Protože to, že zrovna nemáte vy nic na práci, neznamená, že ten dotyčný doma něco nedělá. I kdyby jen tančil kolem stolu, dělá to z nějakého pro sebe důležitého důvodu ♥

S láskou

vaše Jitu