Neplodná?

Pokud právě procházíš něčím těžkým a divíš se, kde je Bůh...

pamatuj, že učitel je v průběhu testu vždy potichu.

Jako puberťák jsem viděla reportáž o porodu a prohlásila jsem: "Nikdy nechci rodit!"... to jsem ještě netušila, jak za 10 let budu bojovat o nový život a touhu rodit, a co všechno se o svém těle a zdravotním stavu ještě dozvím.

Právě ležím ve své posteli po operačním zákroku a vlastně ani nevím, jak bych chtěla vyjádřit svoje pocity. Jde to vůbec? Dokáže to někdo s normálními a zdravými pohlavními orgány pochopit? Proč některé matky své děti dávají pryč a my, co si tak přejeme porodit, nemáme zdání, kde je chyba? Vím, že pár řádky nezměním chování a hyenismus některých žen, ale stále to nedokážu pochopit.

Rodina a okolí kolem mě a mého manžela ví, co jsme si prožili v březnu 2018 při ztrátě prvního miminka. Snažila jsem se to ve svém předchozím článku objasnit, ale ani zdaleka to nepopíše bolest a bezmoc v tom hnusném období, která se vrací při jakékoliv slabší chvíli.

Po půl roce pauzy od nešťastného předčasného porodu jsme měli povoleno snažení o další dítě. Moje polycystické vaječníky byly relativně díky hormonům nepolycystické. Takže "pokus číslo dva"? Odstartováno - tři, dva, jedna, teď. Opravdu bych v našem případě toto soupeření pro rozšíření rodiny nazvala soubojem s biologickými hodinami, ale vzhledem k naším soutěživým povahám jsme se k tomu citově nevázali a doslova jsme si to užívali. Abych tuto situaci odlehčila, přihlásila jsem se na vysokou školu a věnovala jsem se z velké části studiu, protože po šesti letech od maturity opravdu není lehké vrátit se do školáckých dob. Každopádně dobré výsledky ve škole a pracovní proces dobře prospíval psychické pohodě.

Po stránce zdravotní vše šlapalo. Kromě menstruačního cyklu, který opět začal stávkovat a my s nadějí při každém zpoždění, že se jedná o již zmíněný "pokus číslo dva", testovali a testovali. Negativní. V tom podzimním období 2018 jsem prožívala i obměny šatníku, protože z hormonálního skorometráčka jsem měla o 10kg méně, ale kolem Vánoc přišlo opět další bum. Můj cyklus se zastavil úplně a od ledna jsem najela zpět na koňské dávky hormonů, abych se opět stala tím nesmrtelným stvořením, co krvácí pět dní a stejně neumře. Polycystita ovarií byla zpět na svém místě a s nešťastným výrazem ve tváři jsem nové oblečení ve skříni zaskládala za to staré.

Na jaře tohoto roku se stále nic nedělo. Cyklus díky hormonům byl, ale byl umělý. Nebudu zmiňovat ani těhotenské testy, které se jevili jako "duchové", protože tohle bylo fakt proti přírodě a na základě těchto mylných testů a bolestí mi byla zjištěna hormonální cysta na pravém ovariu a anovulace. Nepřeju nikomu zažívat tyto psychické údery při práci a studiu, je fakt těžké soustředit se na reálný chod života, když se vaše tělo jeví jako fantasmagory. Nebylo mi z hůry dáno žít jako normální žena, za to mě ten nejvyšší obrnil pevnými nervami.

Můj skvělý gynekolog byl na mě krátký, a proto jsem byla poslána do centra asistované reprodukce při pomoci s početím. Dokončila jsem si prvák na výšce ještě v předzkouškovém období a začala řešit svoje rodidla. S manželem jsme postoupili několik testů a výsledek byl jasný. Zdeněk má nadprůměrně ostré náboje a já ležím na nulových hodnotách.

V centru mi potvrdili polycystická ovaria, velkou cystu i anovulaci, jak už mi zmínil můj gynekolog. Při dalších podrobnějších vyšetřeních mi ještě zjistili endometrium, septum dělohy a cysta se jevila jako podivný útvar, který se jim nelíbil. A co dál? Všechno musí ven. Myslím si, že psychicky nenáročná je neplánovaná operace, ale když víte tři měsíce dopředu, že v sobě máte doslova bordel, máte bolesti a půjdete k operaci, kde vám vezmou vejcovod, tak je to dost stresující. Pořád jsem jen doufala, aby se nejednalo o nic vážnějšího a abych byla schopná plodnosti.

Tohle léto jsem si fakt užila. Ne v domnění, že jsou to mé poslední měsíce a ztuhnu na operačním stole, ale spíš v doufání, že operací se vyřeší všechny moje problémy. Zážitky s rodinou nebo kamarády jsem si opravdu vychutnala a nemyslela jsem na to, co mě čeká v září. Naopak jsem se ještě oplývala krásou mých těhotných kamarádek.

A přišla ta chvíle předoperačního stresu. Navíc se ochladilo, takže depresivní počasí taky moc nepřidá. Ale co mi zbývalo. V srpnu mi nasadili hormony, abych došla k novému cyklu a mohla jít na zákrok.

Na příjmu k hospitalizaci jsem byla oříškem pro lékaře. Je to fakt super, když vám do rozkroku hledí primář, docent a atestanti. Ale po tolika zážitcích je vám to už opravdu u patřičných míst.

Po 36 hodinovém hladovění, vyprazdňování střev a dvou infuzí jsem se dostala konečně na sál. Byla to moje čtvrtá narkóza, ale nikdy jsem nezažila takový stav jako tentokrát. Vždy jsem usnula ze sekundy na sekundu, ale teď jsem se nemohla v poklidu odebrat do říše spánku. Při představení mé ošetřující lékařky v centru, která byla i mým operatérem, mi anesteziologická sestra začala vpouštět do žilního katetru anestetika. Cítila jsem, jak mi látka prochází postupně do každé z horních končetin, kolem srdce do dutiny břišní až k dolním končetinám a během nanosekundy do hlavy a bum. Byl to nezapomenutelný, i když ne moc příjemný zážitek.

Na sále jsem strávila 2,5 hodiny a s mým nízkým tlakem mě na pokoji napíchli na přístroj. Po padání tlaku a neustálým pískáním jsem už začala vnímat bolest břicha, drén a zavedení katetru do močové trubice. V hlavě jsem pořád jen měla, že se musím ozvat manželovi a rodině, tak jsem ze všech sil vzala mobil a zavolala manželovi a napsala sestře. Asi z toho moc moudři nebyli, moc jsem toho neřekla nebo jsem mlela z cesty.

Přišla moje lékařka a sdělila mi, jak operace postupovala. Ta sympatická doktorka se skvělým přístupem mě ubezpečila, že se jednalo pouze u fibroidní dermoidealis cystu a o nic vážnějšího se nejednalo. Podstoupila jsem i hysteroskopický zákrok, kde mi ale potvrdila septum dělohy velkého rázu. Na jednu stranu jsem byla nadšená a na druhou stranu se mi zpět vrátili vzpomínky na březen 2018.

Septum dělohy je vrozená vada, kdy se v lůně ženy nachází přepážka, vklíněná do děložních stěn a brání tak dobrému uhnízdění vajíčka, nebo (při zdařeném uhnízdění) k potratu, nebo co už jsme si zažili - k předčasnému porodu.

Jen když slyším "předčasný", tak se mi ježí chlupy a hrnou slzy do očí. Ale to už mám jako žena v kartách osudu a musím se smířit s tím, že moje budoucí těhotenství bude další boj o život.

Jitka Kapustová