Jedu od začátku!

Dnešním dnem je to půl roku od mého předčasného porodu a úmrtí mé malilinkaté dcery. Od založení tohoto blogu mi píše neskutečně mnoho dívek a žen. Takové množství dotazů a připomínek, jak od rodiny, tak od cizích lidí, jsem vůbec, ale vůbec nečekala. A chtěla bych Vám všem na ty otázky zdlouhavým textem odpovědět, protože není v mých silách odepisovat každému.

"Bolí tě to stále?"
"Zapomněla jsi?"
"Bereš to Fakt statečně!"
"Jsi strašně silná, já bych to nezvládla."
"To jsi jako všechno zvládla bez pomoci psychologa?"
"Chodila jsi na terapie?"
"Bolel tě porod tak malého dítěte?"
"Jak to nesla/nese tvoje rodina?"
"Přijdeš mi s tím strašně vyrovnaná."
"Kdyby se to stalo mě, nechovala bych se jako ty, jakoby se nic nestalo."
"Kdybyste měli zase holku, byla by to taky Sandra?"
"Kdy chceš další miminko?"
"Budeš mít v dalším těhotenství nervy, že se to stane znovu?"

A mnoho dalších...

Kdyby mi to bylo jedno, kdo si co myslí, tak odpovím ve většině případech zkratkovitě a jednoduše - ANO, NE. Ale jedno mi to není, protože se to prostě stalo a už je to nevymazatelnou součástí mého Já.

Začnu od jednodušší části tohoto článku. Kdyby byl můj život postavený jen na mně a nikoho jiného bych v životě neměla, tak upřímně - asi bych to nezvládla a trvalo by mi déle se s tím smířit. Je důležité mít v životě kolem sebe pozitivní, silné a chápající lidi, jako je moje rodina a manžel. Ano, pořád to bolí, je to sice půl roku, ale pořád den co den na to myslím, co mohlo být jinak, co jsem já zanedbala, co zanedbali lékaři. Pořád dokola ta stejná písnička. Na oko to beru statečně, protože mi nic jiného nezbývá, ale doma je prolito tolik slz...

Sama se divím, že jsem z toho všeho vyšla bez lékařské pomoci, protože psychiku Vám tato životní situace nepopsatelně zničí. Pro představu - padáte do velké černé propasti a někdo Vás chytí za ruku, toho někoho drží zase někdo, a tak to jde až nahoru, do bezpečí. Zpět nohama na zem. Takže jsem se antidepresivům a terapiím vyhnula jen díky mým blízkým. Antidepresiva pro mě vždy znamenala strašně potupná, protože je užívá jen člověk, který je strašně nevyrovnaný a nedokáže se s mířit s realitou taková, jaká je. Mluvím ale o antidepresivech kvůli "zbytečnostem", např. rozchod, rozvod, postava? To je stupidní. Výjimkou je samozřejmě nějaká ztráta v rodině, úraz, nemoc, postižení, apod. Jinak jsem to nikdy neuznávala. Brala jsem antidepresiva jen jednou po dobu šesti měsíců na útlum silné migrény a pomohla mi. Ale se svým životem by se člověk měl poprat sám. S léky nikdy tento boj nevyhraje. Bohužel.

Bolest zůstala v srdci, ale na bolest porodu miminka si taky vzpomínám. Měla jsem porod vyvolaný a jak je známo, tak bolí víc než přirozený, takže jsem měla kontrakce na "povel". Kontrakce bolely, ale tlačení dítěte jsem necítila. Přirovnala bych to k vyjmutí ne/hormonálního tělíska z děložního hrdla.

Moje rodina to nesla taky špatně. Moje mamča už měla nakoupeno tolik věcí. Těšila se, že bude babča a v rodině bude konečně miminko. Vzala to šupem a nakupovala a nakupovala. Bohužel s tou bolestí v srdcích musela cestovní postýlka s ostatními věcmi doslova odcestovat do skříní, do sklepa. A samozřejmě, že si vždy všichni nějak vzpomenou a to téma se vytáhne. Ale bereme to s úsměvem i slzami, dle situace.

Nakousnu téma - vyrovnanost. Vůbec. Absolutně jsem se s tím nevyrovnala. Tu situaci jsem zvládla, ale vyrovnaná nejsem. V noci se noční můry vrací pořád. Mozek na to myslí neustále. I v noci, když se mi dobře spí. Dokáže to probudit. Ten pocit prasklé plodové vody ze spánku mě také budí. I když se nic neděje, dokáže to dobře podrásat nervy. Jak jsem psala výše, pořád je to dokola ta stejná písnička. Nejspíš ta vyrovnanost nastane až tehdy, kdy Sandru nahradí druhé miminko, na které se budeme stejně těšit, dopadne to dobře a budeme ho mít doma. A tímto závěrem rozeberu to, čím jsem chtěla pojmout tento článek.

A TEĎ K JÁDRU VĚCI

Jedu (respektive jedeme) od začátku. Jelikož je to, jak jsem psala úplně na začátku, půl roku od zákroku, začíná nám období, kdy můžeme zase začít řešit dítě a tím pádem rozšířit naší psí rodinu o někoho jen s dvěma nohama, protože dalšího psa by už naši sousedé fakt nepřežili. Už tohle mi dává velkou naději se s tím co nejdřív vyrovnat a řešit nové, krásnější a doslova láskyplné zážitky. S tím se pojí i otázky na další těhotenství, o které se budeme v budoucnu snažit.

Kdyby se nám podařila zplodit zase holčička, tak už bychom jméno Sandru nedali, protože mi manžel řekl, že už jednu hvězdu na nebi jménem Sandra máme a ta bude svítit našemu dalšímu budoucímu miminku na dobré zítřky. Jméno ale nebude tak odlišné a začne stejným písmenem. Ani jméno pro kluka neprozradím.

Celkově - až budu konečně těhotná, tak se to tolik lidí jako předtím nedozví. Nebudu to zveřejňovat, nebudu to sdělovat ani blízkým, ani rodině. Naštěstí jsem holka krev a mlíko, takže to na mě nebude poznat a maximálně to svedu na - dobře živená. Nejspíš se budu schovávat, aby to nikdo nevěděl. Ten strach tam je a bude. Budu mít nervy, že se to bude opakovat. A právě proto to nebudu šířit, protože ono to vysvětlování bolelo asi nejvíc. I teď nedávno se mi stalo, že jeden známý se mě zeptal, co to teda máme a kdo mi hlídá, když jsem v práci. Nikdo. Dítě mi umřelo. Je to celkem potupné. Ale je to realita a my se s úsměvem pouštíme do dalších a dalších snažení.

A proto nám držte pěsti, ať konečně najdeme pořádné rodinné štěstí. :-) 

Vaše Itu