Můj předčasný porod ve 21. týdnu těhotenství

Uplavalo nám štěstí

V hlavě nám zůstane milion vzpomínek, ty špatné však převyšují veškeré dobré...

7. března 2018. Svátek má Tomáš. Den, který naše manželství posílil a spojil nás natolik moc. Ne, nebyla to dobrá zpráva. Byl to okamžik smutku, bolesti, zášti a utrpení pro celou rodinu a okolí. Zasáhlo to jako atomová bomba citů i ty, kteří nás roky neviděli. Co ta holka komu udělala? Proč tři dny před čtyryadcavátými narozkami?

Maminko? Proč? Proč nemůžu plavat ve tvém bříšku? Kam se poděla ta volnost ve tvém lůnu?

"Přírodě neporučíš..." Status na mé sociální síti započal diskuzi o tom, jak je to smutné, nefér, proč se to stalo, jaká je příčina... Nevím. Ležím na nemocničním lůžku a slzy tečou proudem. Modlím se. Modlím se v tebe, Bože! Nemůžeš tomu nějak zabránit? Vždyť ta maličká ještě nemůže tak brzo na svět. Není dostatečně silná, aby to zvládla. Nemá vyvinuté plíce, aby se nadechla. Tak proč mi ji chceš vzít? Z matčina lůna? To jsem tak špatný člověk, abys mi vzal něco, co mi roste pod srdcem?
Týden před tím jsme absolvovali ultrazvuk srdce, vývojové vady a zjištění pohlaví. "Těhotenství je ukázkové." Za ten týden jsem poznala nové radosti a štěstí. Najednou jakoby jsem dospěla a začala se chovat jako matka. Ta pravá máma, která své holčičce ukazuje svět, aniž by ho ještě spatřila.
Její pohyby byly jako pohlazení po duši. Pocit, že těhotenství je prosperující, byl slastný. Tak proč?
V hlavě milion otázek, ale nikdo mi nedá odpověď. V životě jsem si nedovedla představit, že ztráta něčeho, co není životaschopné, bude tak bolet. Bolí to. Bolí to natolik, že mé srdce strádá i přesto, že mám kolem sebe milujícího manžela, rodinu, přátelé, známé.
A vyrovnanost? Ano, jsem s tím vyrovnaná, osud tomu tak chtěl, abychom si zažili utrpení. Ale nesmí se to opakovat. Jak tomu ale zabránit? Nebude se to opakovat, že ne?
Den předtím, než se mi narodilo mrtvé dítě, holčička, která by byla jistě nádherná, jsem se cítila fajn. Pořád stejně fajn jako do té doby, než... ráno 4:20, kdy jsem si naivně myslela, že mi selhal svěrač močového měchýře. Dokud jsem se neposadila a netekla ze mě čirá tekutina. Z pochvy se valila teplá, tělesné teploty voda. V tu chvíli jsme se na sebe s manželem podívali se slzami v očích a věděli jsme oba, že tohle se stát nemělo.
Do koupelny z ložnice je to asi deset metrů. Za tu vzdálenost a další odtok vody jsem si uvědomila, že cesta na pohotovost nebude zbytečná. Nic mě nebolí, pohyby cítím. Říkám si. Ale tolik vody? To ta maličká je v ohrožení a určitě nemá v čem plavat! Říkám si dál. V koupelně mi za zády stojí manžel, stále se slzami v očích, celý rozklepaný. "To zvládneme! Ikdyby bylo nejhůř, tak spolu to zvládneme." Ještě pozitivně ho uklidňuji s pocitem, že to zvládneme spolu všichni tři. Že to nemůže být konec. Malá je po nás a je to bojovnice! Manžel mě hladil po bříšku a přál si, abych měla pravdu.
"Potrácíte..." Primář gynekologicko-porodnického oddělení mi v klidu řekne, že ztratím své dítě? Ale proč? V tu chvíli se mi podlomila kolena a pohled na mého milovaného muže mě ranil ještě víc. Tak mladý chlap, silný a vždy pozitivní, se z ničeho nic proměnil v nejcitlivější a nejzranitelnější bytost. Teda hned po mně. Stáli jsme u plenty v obětí a s hekajícím pláčem, jako dvě hromádky neštěstí, jsme se snažili silnými stisky tu bolest a pláč utlumit.
Než si mě vzali na pokoj, bylo něco po páté hodině ráno. Během necelé hodiny se mi tříštilo na střípky srdce. Sevřený hrudní koš mi drtil srdeční sval a jenom jsem cítila bolest a zlobu na nespravedlnost osudu. Ale karty máme každý rozdané. Možná to byla karma. V pubertě jsem byla fakt kvítko a život ve velkoměstě mě taky hodně dal i vzal. Ptám se ale, jestli jsem provedla něco tak strašného, abych musela tři dny před narozeninami zažít, co žádná žena nechce. Je to snad odplata za mé bouřlivé mládí? Nebo snad, že jsem za lásku bojovala málo? Že jsem si nesplnila cíle - vysokou, život v zahraničí? Ale já jsem byla šťastná, jak jsem se rozhodla! Našla jsem prototyp svého vysněného chlapa, kterého jsem si vzala z lásky a měsíc po svatbě se nám konečně po roce zadařilo miminko.
Na posteli vzpomínám na začátky těhoneství. 31. října 2017 jsem po čtvrt roce byla na kontrole u svého gynekologa, který mi oznámil, že díky přírodní léčbě všech mých trilion cyst z pohlavních orgánů snad zázrakem zmizelo a normálně ovuluji. Jelikož už to byl přes rok snažení, tak mě doporučil asistovanou reprodukci, kam jsem hned druhý den jela. Klasika - agolutin do zadku na vyvolání menstruace, která do týdne vždy přišla. Ale 8. listopadu stále nepřišla a mně bylo špatně a bolela mě prsa. Tyto informace vždy probírám se svojí ségrou. Shodly jsme se na těhotenském testu, ikdyž po takové době snažení jsem to brala spíš už jen jako hazard. Ten test nebyl překvapující, měla jsem jich už pár pozitivních, ale vždy to nevyšlo, moje tělo to nepřijalo a jednalo se o pár ranných potratů. Tyto pocity ale byly jiné. Cítila jsem se jinak. Pár dalších testů později potvrdilo, že čekáme miminko. Když přišlo krvácení, tak pohotovost se stala naším nočním koníčkem. Vždy vše bylo v pořádku. Jednou se jednalo o silnější a nechali si mě před Vánocemi v nemocnici. Ale i to bylo v pořádku. Byli jsme štastní a všichni jsme se radovali, že v červenci bude středem pozornosti miminko.

Když jsme zvládli těžké začátky, proč nemůžeme zvládnout vše? Bojovala si o život při dvaceti milimetrech, proč si nebojovala při dvaceti centimetrech?

Další nejhorší věc pro mě byla, jak to napsat rodičům, sestře a ostatním. Jak to napsat, aby to pochopili? Jak jim vysvětlit, že se to nedá zachránit? Mami, nebudeš babi? Tak jak?
Rozepsala jsem se prvně mámě. Věděla jsem, že to ponese vše tak hrozně se mnou. Je to prostě mamka. Po několika strohých a dlouhých větách jsem si uvědomila, že nemám na to sílu odeslat tak špatnou zprávu, ale poslala jsem to. Po pár minutách mi volá taťka. V jeho hlase nechápavost, zoufalost a tesk. V pozadí hovoru plačící mamka. "Jituško, co se stalo? Včera bylo všechno v pořádku..." Jo bylo. Všechno bylo, jak mělo být. Sama jsem ještě nevěděla, proč se to stalo.
Po krevním obraze a dalším ultrazvukovém vyšetření mi jiná paní doktorka řekla, že to opravdu zachránit nejde. Zánět plodových obalů, následně protržení plodových obalů a odtok plodové vody se rovná neslučitelné se životem ve 21.týdnu těhotenství. Vždyť už jsme byli za půlkou! Jaký zánět? Z čeho? Proč se to nemohlo stát ve 24. týdnu, kdy je o dost víc procent šance na přežití dítěte v inkubátoru? Proč má plod silnější plíce až o tři týdny později? Tolik mnoho otázek, tolik málo odpovědí. Ikdyž vývoj dítěte v matčině lůně dává smysl, v tu chvíli jsem si přála, aby to smysl nedávalo a stal se zázrak. Přála jsem si, aby se mi tam nějakým tajuplným způsobem dostala plodová voda a děložní hrdlo aby se uzavřelo. Nepochopitelné. Nereálné. Ale já si to moc přála...
Od posledního vyšetření a konzultace, u které byl i táta, už bylo jasné, že se to nevrátí, a že můj život bude jako dřív. Prázdné břicho a žádné pohyby. Poslední hodiny na nemocničním lůžku jsem probrečela a pronaříkala s mojí holčičkou v bříšku, která stále ještě kopala a bez plodové vody šla cítit ještě intenzivněji. Na pokoji jsem byla sama. Jen s ní.

Je až neskutečné, jak si obyčejný člověk dokáže z jednoho dne pamatovat veškerý okamžik, slova a bolest.

11:30 mi pan doktor, kterého mám velmi oblíbeného, příšel dát dva čípky, vyvolávající předčasný porod. "Teď musíte už jen ležet, ju? Budete mít normální porodní kontrakce jako každá těhotná žena." "A jak dlouho to bude trvat?" "Může to být až 24 hodin." No tak to si dělají srandu, ne? 24 hodin? To mám trpět takovou dobu?
12:30 přišel manžel, celý zničený, smutný, zklamaný... ale smířený, že prostě táta nebude. Zatím. V tu dobu už mě začalo bolet v podbřišku a věděla jsem, že se něco děje. Byly zakázané návštěvy, takže mohl jen na chvíli se mnou být a objímat mě. Byla jsem i ráda a teď jsem ještě víc radši, že ty hrůzy nemusel zažít se mnou. Jediné, co má na paměti, je prasklá plodová voda a ranní pohotovost. Jinak ho ty všechny pocity a bolesti naštěstí minuly. 12:50 odešel a s jeho odchodem přišly první kontrakce ve 13:10.
Tak tohle je ta bolest, při které ženské křičí? Jo, bolelo to. Prostě to bolí. V jiné situaci bych řekla, že za tu bolest to stojí. V mém případě mě pohlcovala zášť a smutek, že trpím zbytečně! První dvě kontrakce po deseti minutách byly snesitelné. Ale hned po nich následovaly po dvou minutách, které bolely víc a cítila jsem, jak se ve mně moje malá holčička pere se svým vlastním životem.

Maminko! Co se to děje? Tohle je ještě brzy, nejsem připravená...nemůžu dýchat!

V tu chvíli a v těch křečích se stal mou obětí zvoneček na sestru, který jsem mačkala neustále. Tím jsem nejspíš rozhněvala zdejší starší zdravotní sestru, která suverénně až nevhodně zasyčela se slovy: "to k tomu prostě patří! Pan doktor je na sále, musíte počkat." "Ale já se snažím netlačit, ale to jde samo, to mám jako zatlačit zpět?" "Prostě netlačte!" Co jsem jí na to odpověděla, nebudu psát, protože jsem ji poslala přesně tam, odkud se malinká tlačila... A doufám, že to slyšela! Že: netlačte... Aha. Bědovala jsem si tam svým solidně nevhodným slovníkem a sestra ještě nemohla ani stihnout dojít na sesternu a schválně jsem zvonila! Schválně! Ještě bych to vydržela, ale protože byla tak bezcitná, tak jen ať se projde! Naštěstí už příšla s doktorem. Ale počkat! To není pan doktor, který mě má odrodit! Byl to nějaký mladičký doktor. Po zjištění, že jsem si srandu nedělala, usoudil, že je to na sál a ještě stihl sestřičce vynadat, proč ho jako nezavolala, že tohle už je akutní! "Tak a máš to!" Řekla jsem si v duchu a podívala jsem se na ni pohledem, aby vycítila, že jsem na koni.
"Jedeme!" byla slova toho doktora, hned po vynadání té zlé zapšklé sestře. Možná to není tak odstrašující, ale já mám z tohoto zážitku trauma. Musím porodit mrtvé dítě, do toho trpět a ještě k tomu porodit před lidma? Opravdu jsem netlačila, ale vzhledem k velikosti a nízké porodní váze to šlo samo. Sál je několik metrů od dveří lůžkového oddělení. Do sálu se dostanete jedině přes ambulanci kolem výtahu. Ambulance byla zaplněna pacienty a mě nezbylo nic jiného, než ze sebe dostat to maličké před takovým obecenstvem. Ano. Na nemocničním lůžku pod peřinou. Před lidma.
Nezapomenu na pohled těch lidí, toho malého chlapečka, co nejspíš čekal s tatínkem na maminku, pohled těhotné paní, která mohla mít kousek před termínem porodu, pohled sester a mladičkého doktora. Všechno se mi zpomalilo, jako ve filmu, vpravo lidi, přede mnou lidi, za mnou lidi a vlevo... hodiny na stěně. 13:55 jsem porodila svoji holčičku.
"Žije ještě?", ptám se ještě z lůžka před sálem pana doktora, který byl sám v šoku, snad to ještě nezažil. "Nežije." Odpověděl hned bez rozmýšlení. Několikrát zvedl kapnu a podíval se, jestli moc krvácím. Kontrakce ustoupily a vracely se jen na dotlačení placenty. Nechtěla jsem to už vnímat, hlavně to, jak mi leželo u zadku teplé mrtvé tělíčko mé holčičky. Chtěla jsem spát. Přála jsem si, abych se probrala a řekli mi, že je vše v pořádku, že to byl sen. Ještě mě radili, abych dotlačila placentu, abych se vyhla výškrabu. Bohužel se natrhla a nešla vytlačit. Prostě to nešlo. Fyzicky, ale hlavně psychicky jsem to vzdala. "Tolik trápení pro nic...". Vzdychla jsem si naposled. Jediné, na co jsem se mladičkého doktora, který mě pevně držel za ruku a cítila jsem, že to prožívá se mnou, zeptala, jestli to byla doopravdy holčička. Šlo vidět, že není žádný bezcitný chlap a se skleněnýma očima se podíval. Cítila jsem pod kapnou jak zvedl nožičku a odvětil: "Ano, opravdu to byla holčička."
Nezkušený mladý doktor mě nutil z lůžka přelést na "kozu" s tím vším, aby se mohl udělat výškrab. Tak jsem se snažila, ale periferně jsem viděla, jak s sebou táhnu kus placenty, pupeční šňůru a mrtvé tělíčko. Křičela jsem, že to nechci vidět. Nechtěla jsem mít v hlavě ještě horší zážitky, než mám. Pamatuji si už jen příchod anesteziologa a doktora, který mě správně měl odrodit a který také mladičkému doktorovi vynadal, že to neodstřihnul a nechal to ze mě "viset". Pamatuji si poslední čas 14:20.
14:40 "Já chci napít a manžela!" Vykřikla jsem z polospánku šišlajícím hlasem. Probudila jsem se položená na bok s rukami pod hlavou, jak běžné spím. Zase ta zlá sestra se ozvala. "Ale návštěvy jsou zakázané!" Natož pan doktor se ozval a křiknul: "Tohle je ale mimořádná situace!" Tak... a zase jsem byla na koni. Fakt protivná sestra, nevím proč tu práci dělá. Ale to je vedlejší. Manžela jsem si zavolala a mohl se mnou ty pocity "po" prožívat.
Tolik slz a trápení jsme spolu prožili poprvé. Plakali jsme spolu hodněkrát. Při smutném filmu, dojemném romantickém filmu, na pohřbu, na svatbě, někdy i při hádce... Ale tyhle slzy byly dost bolestivé. Každá slza, kterou jsme uronili, nám způsobila šrám na duši. Takovou bolest, jakou mladí lidi můžou prožít snad jen jednou. Protože je to opravdu silná bolest. Ztráta vlastního zplozeného dítěte, na které se společně zamilovaně těšíte. Přes rok na tom pracujete. Každý ultrazvuk probrečíte. První pohyby prosmějete. A z minuty na minutu je všechno jinak. Ze štěstí se stává zkamenělina, která praská, praská. Až uplně praskne.

Odvaha je počátkem činu, osud je však pánem konců.

Když manžel musel z nemocnice odejít, zůstala jsem na pokoji zase sama. Sama se svým svědomím, s prázdným břichem, bez pohybů dítěte. Moje pocity jsou nepopsatené. Strašně moc to bolelo. Tento den se mi vryl pod kůži. Nikdy nezapomenu na to trápení. Nezapomenu na 7. března 2018. Sedmička byla vždycky mé oblíbené číslo. Oblíbené dny v tomto čísle. Krásné vzpomínky na dny v tomto čísle. Můj oblíbený Cristiano Ronadlo má na fotbalovém dresu číslo sedum. Teď číslo sedum nemám ráda. Bylo to pro mě sedum bodných ran do srdce. Karty se obrátili.
Už nemám oblíbené číslo. Moje oblíbené teď bude znak nekonečno. Protože už vím, že máme nekonečno možností, jak se vyrovnat se smutkem. Nekonečno šancí, jak změnit sebe. Nekonečně milovat svoji rodinu. Nekonečně milovat svého může. Nekonečně se snažit, aby bylo všechno podle představ. Život není o číslech, ani o váze. Život je o tom, jak bojovat a přežít. Dokud můžeš. Máš víc síly, než si sám myslíš. Tohle je prostě život. Nahoru, dolů.
Tímhle textem bych chtěla motivovat ke správné cestě všechny dívky a ženy, které zažily něco podobného, nebo NEDEJBOŽE zažijí. Ztráta něčeho nebo někoho hrozně bolí. Ale je na Vás jak se s tím vyrovnáte. Nesmíte padnout na dno a musíte bojovat pro ty, co Vám zbyli. Nevzdávat se! Protože já se nevzdávám! Věřím, že jednoho dne budu mít moje dvě vysněné, zdravé a krásné děti. Je jedno kdy, ale budu!
Moc děkuji svému manželovi, své rodině, kamarádům a blízkým, co se mnou vše prožívali a podrželi mě nad vodou a nenechali mě padnout na dno. Dali mi do života naději dát si nekonečno šancí a naději splnit si svůj mateřský sen. A vím, že jednou budu super máma, tak jako ta moje...

"Zvědavost je forma ženské odvahy." Victor Hugo

Autor: Kapustová Jitka